Den otevřených dveří

Při příležitosti oslav vzniku naší republiky, které proběhly v Dolním Bousově 6. října, měli návštěvníci možnost prohlédnout si také prostory naší školy a zhlédnout zde několik výstav. Fotogalerie1 Fotogalerie2

Já osobně mám takovéto akce velmi ráda. Už dopředu se těším, že se opět setkám s některými svými bývalými žáky, že se pozdravím se současnými žáky a jejich rodiči, že prohodím pár slov s rodiči mých bývalých žáků, dnes už jsou mnozí prarodiči těch současných, že se vyptám na své žáky a budu mít radost z toho, jak se jim v životě daří, že vystudovali střední či vysokou školu, že založili rodinu…

Ani letos tomu nebylo jinak. Byla jsem překvapená, kolik lidí se do školy přišlo podívat, těšilo mě, že zájem o vystavované „staré“ fotografie byl veliký. Nad fotkami se mnohdy sešli spolužáci, kteří se už několik let neviděli, popovídali, zavzpomínali. Mnozí návštěvníci si také pečlivě prohlíželi fotografie pedagogického sboru a zavzpomínali na své oblíbené učitele. I my učitelé jsme si rádi připomněli doby minulé, dobu našeho mládí. Byla jsem velmi potěšená, když jsem ve škole potkala své bývalé učitele, pozdější kolegy. Když si tyto fotografie prohlíželi současní žáci, mnohé z nás těžko hledali a byli velmi překvapení, když jsme jim ukázali „tu mladou paní s kudrlinkami na hlavě nebo toho vysportovaného fešáka s plnovousem“.

Velký zájem projevili návštěvníci také o výstavku mapující sportovní úspěchy naší školy, včetně Coca-Cola Cupu, i expozici věnovanou našemu školnímu časopisu. Velmi mě těšilo, že si příchozí mohou prohlédnout nástěnky se spoustou krásných obrázků dětí prvního a druhého stupně, že si můžou přečíst, kam vyrazily děti druhého stupně na exkurzi, že si mohou prohlédnout naše krásné třídy. Vždy pociťuji hrdost na naši školu. Naše škola vždy byla (vím, o čem mluvím, neboť jsem zde strávila devět let jako žákyně a necelých třicet šest jako učitelka) a je školou, která se zajímá o své žáky, dělá pro ně maximum, nabízí spoustu kroužků, využívá nejmodernější techniku, nabízí různé sportovní vyžití, zkrátka nepřijdou ani milovníci divadla či knih, je zapojená do spousty projektů a hlavně – vycházející žáci se vždy velmi dobře uplatní jak na učilištích, tak na středních a posléze i na vysokých školách. A takovým bonusem pro nás učitele je, když nás přijdou bývalí žáci navštívit a popovídáme si, nebo když nás pozvou na sraz třídy.

Ale letošní „třešničkou na dortu“ pro mě byla, a myslím, že i pro mnohé jiné, návštěva učebny fyziky a chemie. Když jsem vstoupila, octla jsem se opravdu ve škole třetího tisíciletí. Předmětům jako je matematika, fyzika a chemie jsem nikdy neholdovala, byly pro mě moc těžké, nezábavné, složité. Ale teď jsem změnila názor. Koho by k chemickým pokusům nepřilákala barevná „chemikova zahrádka“ pana učitele Kopeckého, či fyzikální pokusy paní učitelky Budínové? Sledovala jsem, jak dokáží i malé děti nadchnout pro nějaký pokus, jak je úžasné, že se děti jen nedívají, ale že si vše vyzkouší na vlastní kůži a výsledky se jim zobrazují na počítači. A úplnou „peckou“ byli roboti, se kterými pracují žáci devátých tříd v hodinách fyziky. Říkala jsem si, že tohle by mě bavilo taky, že bych asi všechno nechápala, ale na podobné hodiny bych se určitě těšila. Sledovala jsem i reakci ostatních návštěvníků, většina z nich žasla tak jako já, co vše se dá na „základce“ dětem ukázat, jak je přitáhnout k zájmu o předmět a jak je motivovat k učení. A když pak moje vnučka řekla – babi, sem k vám bych chtěla chodit do školy, byla jsem hrdá na své kolegy, co dokázali. Doufám, že hrdí na naši školu jsou i ostatní kolegové a především naši žáci.