Měsíc filmu na školách

I na naší škole proběhl 14. ročník Měsíce filmu na školách. V letošním roce se do Měsíce filmu na školách zapojilo 394 škol a projekcí s besedami se tak zúčastnilo bezmála 16 000 žáků. Podobně jako v dřívějších ročnících, i letos tvořily polovinu zapojených školy základní, po čtvrtině pak gymnázia a ostatní střední školy. V naší škole proběhla tato akce ve dvou termínech. Celodenního projektu se zúčastnili žáci obou devátých tříd. Fotogalerie 9.A, Fotogalerie 9.B. Měsíc filmu na školách je jednou z aktivit Příběhů bezpráví, které organizuje portál Jeden svět na školách spadající pod organizaci Člověk v tísni. Příběhy bezpráví mají seznamovat žáky s československými dějinami, mají žákům přinášet příběhy z nedávné minulosti a přiblížit jim co nejvěrněji dobu nesvobody. Školám jsou poskytovány dokumentární i hrané filmy a další materiály vhodné k výuce dějepisu.

V letošním roce se do Měsíce filmu na školách zapojilo 394 škol a projekcí s besedami se tak zúčastnilo bezmála 16 000 žáků. Podobně jako v dřívějších ročnících, i letos tvořily polovinu zapojených školy základní, po čtvrtině pak gymnázia a ostatní střední školy. V naší škole proběhla tato akce ve dvou termínech. Celodenního projektu se zúčastnili žáci obou devátých tříd.

Letošní ročník byl tematicky věnován především roku 1948, tedy roku, kdy v naší zemi došlo ke komunistickému puči se všemi jeho hrůznými následky. Já jsem náš projekt nazvala Osmičky v našich dějinách, neboť jsem považovala za důležité připomenout si i jiné stěžejní okamžiky našich dějin. Sedmihodinový blok jsem rozdělila do několika částí. V úvodu byli žáci seznámeni s projektem Příběhy bezpráví, se strukturou organizace, ukázali jsme si na internetu i mapu Příběhů bezpráví, kde je možné si vyhledat Dolní Bousov a dozvědět se zajímavosti z roku 1968 a 1989, které v předchozích letech zpracovali žáci naší školy. A pak už jsme se věnovali historii. Žáci se měli pokusit vzpomenout si na všechny důležité letopočty končící osmičkou, takže se postupně rozpomínali na roky 1278, 1348, 1618, 1648, 1848, 1918, 1938, 1948, 1968 a další, ale vybavovaly se jim i méně důležité události. Jako přelomový rok jsme si také připomněli rok Sametové revoluce. V další hodině jsme využili pořadu Slavné dny internetové televize Stream.cz. a zhlédli jsme dokumenty Den, kdy vzniklo Československo a Den, kdy došlo ke komunistickému převratu. Samozřejmě jsme do chronologie zařadili také ukončení 1. světové války a vznik československých legií i události roku 1938, tedy mobilizaci a podepsání Mnichovské dohody.

V další hodině měli účastníci projektu za úkol charakterizovat, co je totalita a co je demokracie. Využili jsme jednu z metod kritického myšlení, tzv. pětilístek. Překvapilo mě, jak někteří deváťáci dokáží jasně charakterizovat totalitu i demokracii a formulovat rozdíly.

Následoval film Karla Strachoty Právě se vracím z Hradu. Žáci dobře poznali, že se nejedná o klasický dokument, že autor přistupuje k tématu s ironií, sarkasmem a nadsázkou. V pracovním listě měli žáci za úkol zachytit své postřehy. Lépe utřídit myšlenky jim pomohla návodná znaménka – plus (co chválím), mínus (zápory, co bylo špatně), otazník (čemu nerozumím, na co se chci zeptat), vykřičník (co mě burcuje, s čím nesouhlasím). Některá sdělení byla ve filmové eseji podána pouze v náznacích, přesto si mnozí žáci dokázali udělat představu, k čemu v únoru čtyřicet osm došlo, že mnozí z aktérů tehdejšího zápasu o demokracii selhali, a slavit tak mohli komunisté, kteří měli jasný cíl a při jeho naplňování se nezdráhali využít jakékoliv prostředky, dokázali odhadnout, jaké byly vztahy naší republiky se Sovětským svazem a poznali, že vše se odehrálo v režii Stalinova státu. Uvědomili si, že film naznačuje orientaci našeho prezidenta na dnešní Rusko a Vladimíra Putina a že závěr filmu nabízí nepřímo vyřčenou otázku, zda je odkaz tehdejších událostí aktuální i dnes. Žáci poznali, že autorovým cílem bylo také předložit k zamyšlení srovnání dřívější komunistické strany a té současné, s překvapením konstatovali, že ještě dnes se komunisté hlásí k odkazu Vítězného února. Samozřejmě se rozproudila diskuze, proč tomu tak je, proč nebyli komunisté po roce 1989 potrestáni a proč nebyla komunistická strana zakázána, když je komunismus totalitním režimem.

Situaci v 50. letech je věnován cyklus dokumentárních filmů Olgy Sommerové Ztracená duše národa. My jsme si vybrali dokument Ztráta tradice zachycující proces znárodňování a vyvlastňování pozemků na vesnici. Dokument odhaluje na základě výpovědí čtyř perzekuovaných sedláků zločinnost komunistického režimu a dospívá ke zjištění, že národ, který ničí selské rody, ztrácí svou tradici.

Následně jsme pracovali s „medailonky“ lidí, kteří z různých důvodů skončili v těch letech v komunistických lágrech. Žáci pracovali s „dokumenty“, někde měli možnost pročíst si zápis z výslechu, jinde měli k dispozici korespondenci vězněných s jejich rodinou, další mohli pracovat a obžalobou… Tato práce žáky velmi bavila, téměř všichni chtěli předat své poznatky spolužákům.

V další části našeho projektu jsme pracovali s dokumentem Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já. Ústřední postavou filmu je Heda Blochová, která se narodila v židovské rodině spoluzakladatele pražské továrny Koh-i-noor. Záhy po rozpoutání druhé světové války byla s celou rodinou odvezena do lodžského ghetta a později deportována do Osvětimi. Podařilo se jí utéci z pochodu smrti, přežila jediná z rodiny. Po nástupu komunistů k moci byl její manžel v rámci stranických čistek odsouzen k trestu smrti. Z Hedy Blochové se rázem stala manželka „zrádce lidu“. Přišla o práci a ocitla se se svým dítětem ve velké izolaci. Ponižování, diskriminace a rozčarování z vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ji nakonec dovedly až k emigraci.

V pracovním listě odpovídali žáci na různé otázky, následovala diskuze. Osud paní Hedy děti velmi silně zasáhl a velice dobře pochopily její slova. Paní Heda v závěru svého poutavého vyprávění srovnává oba totalitní režimy, fašismus a komunismus, a dochází k závěru, že pro ni byl komunismus horší v tom, že komunisté vše dělali skrytě, lhali a měli možnost napáchat nedozírné škody, neboť jejich vláda trvala více než čtyřicet let.

Odpolední dvouhodinový blok byl věnován okupaci 1968 a období normalizace v 70. letech. Díky fotografiím a filmu, jejichž autorem je můj bývalý kolega, výborný fotograf, pan Jaroslav Bernart, jsme si mohli přiblížit situaci v Dolním Bousově a okolí v roce 1968. Žáky velmi zaujaly nejen fotografie, ale i film, zajímalo je, jak naše město vypadalo v 60. letech, jaká hesla lidé psali, jak na okupaci reagovali. Vyprávěla jsem jim, jak jsem prožívala rok šedesát osm já, jaké hrůzostrašné zážitky jsem si jako desetiletá odnesla, čeho jsem se bála i jak se strach pomalu vkrádal do mých snů.

Posledním úkolem dětí byla práce se sadou plakátů nazvanou Sliby versus realita. Jedna část plakátu obsahuje tehdy běžná komunistická hesla, ta jsou stavěna do rozporu se skutečností formou fotografie. Dětem nedělalo problém provést srovnání, přišly i na to, jakých metod využívala komunistická propaganda.

V úplném závěru napsali všichni hodnocení akce, zamysleli i nad tím, co jim tento projekt přinesl, co se dozvěděli a co si uvědomili. Mnozí vyjádřili názor, že by podobnou akci uvítali častěji.

Projekt společnosti Člověk v tísni staví most mezi pamětníky totalitních režimů a nejmladší generací. Nabízí mladým lidem informace o životě v diktatuře, seznamuje je s osudy obětí totalitního režimu a také lidí, kteří mu aktivně vzdorovali. Považuje za důležité zprostředkovat žákům a studentům zkušenost, že svoboda a demokracie není danost, že je lze ztratit, a proto je nutné o ně pečovat. Myslím, že mnozí naši žáci si tuto skutečnost uvědomili a uvědomují a že my dříve narození nemusíme mít strach o osud našeho národa a naší vlasti.