Příběhy bezpráví se staly naší tradicí

Naše základní škola se zúčastňuje projektu Měsíc filmu na školách, který vznikl v roce 2005, téměř od samého začátku. Ten je součástí vzdělávacího programu Jeden svět na školách (JSNS), který organizuje společnost Člověk v tísni.

Zatímco v předchozích letech se většinou zapojovalo něco kolem sedmi set škol, letos to bylo pouze 422 základních a středních škol. Na Mladoboleslavsku se zapojily pouze tři střední a tři základní školy včetně naší. Naše škola letos obdržela velký nástěnný kalendář mapující příběhy lidí z některých dokumentárních filmů. V průvodním dopise, jenž je podepsán samotným ředitelem Příběhů bezpráví, Karlem Strachotou, stojí: „Vážení a milí vyučující, velice si ceníme, že se pravidelně zapojujete do aktivit příběhů bezpráví…“

Letošní ročník byl zaměřen na konkrétní příběhy mladých lidí, kteří dokázali vzdorovat komunistickému režimu a kteří za to také trpěli.

My jsme i letos zvolili osvědčený formát, tedy celodenní projekt. Jeho výhodou je dostatek času k objasnění situace, k zopakování si chronologických mezníků v našich dějinách a samozřejmě především k možnosti zhlédnout několik dokumentárních filmů a mít prostor s nimi pracovat, mít možnost diskuze i závěrečného hodnocení.

Zvolila jsem tentokrát stejné schéma jako v předešlých ročnících, letos jsem však vybrala také film, který se vztahuje k letošnímu tématu. Je jím dokument Jana Špáty Největší přání 1989 z roku 2019. Tvůrce předkládá divákům několik rozhovorů jakéhosi redaktora s mladými lidmi. Zastavuje je na ulici, oslovuje je na diskotékách, na festivalu hudby… Je léto 1989 a nikdo zatím netuší, že režim už zanedlouho padne. Mladí lidé jsou mnohdy otevření, mnohdy se ale bojí mluvit. Hovoří o svých touhách, představách o budoucím životě, o studiu, o lásce… Než jsme začali s filmem pracovat, nechala jsem žáky, aby se sami zamysleli, co je jejich největším přáním v životě i co si přejí aktuálně. Po shlédnutí dokumentu jsme přání obou generací porovnali. A zjistili jsme, že mnohá přání jsou totožná. Zajímavé bylo, že několik deváťáků uvedlo jako prioritu zdravé životní prostředí, tak jako jejich vrstevníci v roce 1989. Film dětem také přiblížil, jaká móda tehdy byla, jak se k sobě mladí chovali, jak se chovali ke starším, jaké měli zájmy a záliby, co četli nebo jakou hudbu poslouchali.

Závěr projektu byl tradičně věnován zhodnocení, reflexi, postřehům. Všichni žáci se vyjádřili v tom smyslu, že je akce obohatila, že získali nové poznatky a vědomosti, mnozí si prý teprve teď udělali obrázek o tom, jaké to bylo žít v době totality, nesvobody, jak těžká doba to pro mnohé lidi musela být i jak propastný je rozdíl mezi životem v totalitě a životem v demokracii.

Je úžasné, že dokumentární filmy fungují jako prostředek k otevření debaty. Mladí lidé se učí, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí a že je o ně třeba pečovat. A nejen mladí lidé, ale i my „pamětníci“ bychom si měli být vědomi osobní zodpovědnosti, měli bychom mít na zřeteli, že o demokracii, lidská práva a svobodu je třeba pečovat, že možnost volně cestovat, poslouchat oblíbenou hudbu nebo si přečíst jakoukoli knihu není samozřejmostí, zrovna tak jako žít v právním státě či svobodně projevovat své názory.