Příběhy našich sousedů

Příběhy našich sousedů jsou vzdělávacím projektem organizace Post Bellum. Jsou určeny žákům osmých a devátých tříd základních škol a tercií a kvart víceletých gymnázií. Mají za úkol pod vedením svého učitele a za podpory koordinátora vyzpovídat pamětníka, natočit jeho celoživotní vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument. Fotogalerie.Někteří podle příběhu kreslí komiks, jiní tvoří prezentaci pro spolužáky, další se vydají do rozhlasu, kde jim redaktoři pomohou sestříhat nahrávku do rozhlasového dokumentu. Děti se také mohou zúčastnit video workshopu, kde se naučí základům práce s kamerou i tomu, jak natočený materiál sestříhat. Nakonec vystoupí před publikem a výsledky své práce představí veřejnosti a odborné porotě.

A jak jsme se k tomuto projektu dostali my? Projekt organizace Post Bellum nám není neznámý. Jeho dokumenty využíváme na naší škole při výuce moderních dějin už dlouhou dobu. A když nás v prosinci loňského roku oslovil koordinátor pan Michal Šimek, prakticky jsme se nerozmýšleli. Paní ředitelka mi přeposlala návrh na spolupráci, a protože mě se tento projekt velice líbí, souhlasila jsem. Pan Šimek se v lednu sešel s paní ředitelkou Kateřinou Karnovou a panem starostou Miroslavem Bočkem. Aby se projekt mohl uskutečnit, musí s ním souhlasit ředitel školy. Protože Post Bellum je nezisková organizace, musí se na realizaci projektu finančně podílet radnice. Finanční podpora celého našeho projektu činí necelých třicet pět tisíc korun. Když byly vyřízeny formality, sešla jsem se s koordinátorem i já. Pan Šimek mi nastínil postup práce, dohodli jsme se, že zvládneme řídit dvě skupiny dokumentaristů a že budeme pracovat na výběru pamětníků. Předal mi také metodické materiály, které jsem musela prostudovat, abych si udělala představu o tom, v čem spočívá základ naší práce, jaké možnosti máme při zpracování získaného materiálu a jak budeme postupovat. Posléze jsem projekt Příběhy našich sousedů představila žákům. Zájem účastnit se ho projevilo celkem devět žáků. Jeden osmák, šest žáků z 9.A a dva žáci z 9.B.

Koncem února se mladí dokumentaristé sešli s naším koordinátorem poprvé. Pan Šimek se dětí vyptal na to, co je vedlo k účasti na projektu, i já jsem měla objasnit, co mě k tomuto projektu přivedlo. Vysvětlil dětem, co je čeká, jak budeme postupovat i to, že si způsob zpracování výpovědí pamětníků mohou zvolit sami podle svých schopností a možností. Žáci měli také možnost zhlédnout některé dokumenty svých vrstevníků a pohovořit si o nich.

Prvním naším úkolem bylo vytipovat pamětníky. Hledali jsme takové osoby, jichž se dějinné události dotkly osobně. A protože životní příběhy lidí, o nichž jsme věděli, že by měli k našemu tématu co říci, tedy paní Picková z Horního Bousova a pan Žáček, původem z Obrub, už byly zpracované žáky jedné mladoboleslavské školy, rozhlíželi jsme se dál. Pamětníkem může být i člověk, který zažil například sametovou revoluci, ale my jsme chtěli, aby bylo o čem vyprávět, aby životní příběh našeho pamětníka byl příběhem obyčejného člověka, který se v životě musel vyrovnat s různými ústrky a nespravedlností a který přesto dokázal žít plnohodnotný život. Nakonec jsme se dohodli na dvou pamětnicích, bývalých učitelkách, paní Marii Krásové z Bechova a paní Heleně Koníčkové z Dolního Bousova. Paní Marie Krásová pochází z Kněžmosta, jako jedenáctiletá zažila, jak po nich, po dětech, stříleli prchající němečtí vojáci, pamatuje, jak jim komunisté během kolektivizace vyvlastnili majetek a jak měla jako dcera kulaka problém dostat se na vysokou školu, zažila osmašedesátý a prověrky v období normalizace. A s velkou radostí přivítala události v roce osmdesát devět. Paní Helena Koníčková bude vyprávět o tom, jak jejímu tatínkovi zabrali hospodu, jaké problémy měla po roce 68, jak bylo znemožněno její dceři studovat na vysoké škole i jak spolu se svým manželem a dalšími lidmi spoluzakládali občanské fórum v Dolním Bousově.

Koncem března dojde k prvnímu setkání pamětnic s týmem dokumentaristů. Děti si musí vyposlechnout celý životní příběh pamětnice, popřípadě si ho nahrát, aby si mohly připravit otázky, na které budou pamětnice při dalším setkání odpovídat. Oba týmy se také musí rozhodnout, jaký způsob zpracování dokumentu zvolí. Mohou si vybrat videozáznam, zvukový záznam, mohou zpracovat pouze psaný medailonek, mohou vytvořit komiks. Pokud zvolí video či audio záznam, musí ho nejprve nahrát celý a postupně ho sestříhat tak, aby měl dvanáct minut. S tímto formátem pojedeme do Prahy do paláce Lucerna za odborníkem z Post Bellum, který dětem doporučí, co vybrat. Konečná verze videa může mít totiž jen pět minut, zvukový záznam je tříminutový. Zvukový záznam pomáhají upravit střihači z rozhlasu a musí k němu být vytvořen podrobný scénář, podle kterého lze v ukázce hledat. Součástí dokumentu, který bude po vytvoření umístěn na stránky Post Bellum – Příběhy našich sousedů, je také psaný medailonek o pamětníkovi a dostupné historické fotografie. Ty musí být naskenovány v určitém formátu, aby je bylo možno využít i jinak, například na plakáty a propagační materiály. Pokud bychom se rozhodli ke zvukovému záznamu, bude nám poskytnuta také potřebná technika. Pokud bychom měli zájem, můžeme navštívit také příslušný archiv, můžeme pracovat s různými dokumenty, můžeme využít různých metodických materiálů.

Projekt každé školy vzniká zároveň s projekty dalších škol. Většinou vzniká v dané lokalitě několik projektů najednou. Ten náš je zasazen do oblasti Českého ráje, účastní se ho ještě ZŠ Kosmonosy, Škola v roubence, z.s, Olešnice 17, ZŠ Sokolovská Mnichovo Hradiště a Gymnázium Mnichovo Hradiště.

4. června se všech šest týmů sejde v Mnichově Hradišti a odprezentují své práce. Odbornou porotou bude vybrán nejzdařilejší dokument. Slavnostní přehlídky by se měli zúčastnit zástupci školy i obce, ale samozřejmě jsou vítaní také rodiče i všichni, které tato problematika zajímá. Během června budou oba naše dokumenty představeny také veřejnosti v Dolním Bousově.

Ačkoli se zdá, že začátek června je ještě daleko, my se musíme pustit do práce co nejdříve. Nemáme představu o tom, kolik času nám zabere samotné zaznamenávání výpovědí a především kolik času budeme potřebovat na zpracování dokumentu. Mezi členy obou týmů jsou velice šikovní žáci. Doufám, že je práce na projektu bude bavit, že si dokáží rozdělit úkoly, že si dokáží připravit scénář, otázky, že dokáží dobře motivovat obě pamětnice, že si dokáží poradit i s technickou stránkou věci, že dokáží odlišit věci podstatné od méně podstatných a že jim práce na projektu přinese nejen nové poznatky a zkušenosti s prací v týmu, ale také zábavu a pocit, že přispěli dobré věci.

Co je Post Bellum

Post Bellum (v překladu Po válce) je nezisková organizace, která od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století. Založila ji skupina českých novinářů a historiků, kteří se potkávali na tiskových konferencích a výročních pietních akcích a byli přesvědčeni, že pamětníci musí dostat příležitost svůj příběh vyprávět vcelku, souvisle a detailně.

Stěžejním projektem Post Bellum se proto stala Paměť národa, sbírka vzpomínek konkrétních osobností, fotografií, deníků a různých archiválií z období totalit 20. století. Dnes sbírka čítá tisíce zpracovaných pamětníků a jako internetový archiv je přístupná široké veřejnosti.

Zahrnuje především vzpomínky válečných veteránů z 2. světové války, přeživších holocaust, odbojářů, vyprávění politických vězňů, představitelů disentu, příběhy novodobých vojenských veteránů, představitelů národnostních menšin, ale také těch, kteří se stali součástí represivních složek totalitních režimů – Státní bezpečnosti, KGB a jiných.

Strategickými partnery a spolutvůrci Paměti národa jsou Ústav pro studium totalitních režimů a Český rozhlas.

Kromě zaznamenávání vzpomínek pamětníků se Post Bellum snaží také o to, aby se jejich příběhy dostaly do povědomí širšího publika.

Tým Post Bellum sdružuje více než dvacet zaměstnanců a stovky spolupracovníků, kteří pracují na rozšiřování sbírky Paměť národa, zajišťují finanční prostředky a chod organizace, koordinují vzdělávací a osvětové projekty pro děti i dospělé, pořádají výstavy, vydávají knihy, organizují společenské akce. Deset let na vlnách Českého rozhlasu vysílají Příběhy 20. století. Podporují u žáků i studentů zájem o moderní dějiny i o vlastní kořeny prostřednictvím zážitkových workshopů i rozsáhlého vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů. Každý rok vyhlašují největší dokumentaristickou soutěž v ČR a na Slovensku. Stále hledají nové cesty, jak téma atraktivním způsobem přiblížit veřejnosti, jak rozproudit společenskou debatu o demokratických hodnotách.