Zámek v Lánech a Lidice

Naše škola využila nabídky Správy Pražského hradu, která ve dnech 6. a 7. září zpřístupnila při příležitosti stého výročí založení Československa letní sídlo našich prezidentů – zámek v Lánech. Pro školní skupiny bylo rezervované dopoledne prvního dne. O prohlídku byl veliký zájem, my jsme měli štěstí, že paní ředitelka zareagovala okamžitě a že se nám podařilo získat povolení k návštěvě. Prohlédli jsme si místa, do nichž se zpravidla dostanou kromě prezidenta a první dámy jen oficiální návštěvy prezidenta. Fotogalerie Lány, Fotogalerie Lidice

Už první den přišlo téměř osm tisíc návštěvníků, z toho byly dva tisíce žáků základních a středních škol.

Protože termín naší návštěvy byl stanoven na 8:50, museli jsme si přivstat. Z Dolního Bousova jsme odjížděli už v šest hodin ráno. Školní výpravy vstupovaly do zámecké zahrady v pětiminutových intervalech. Za vstupní branou, střeženou ozbrojenými příslušníky Hradní stráže, jsme nejprve museli projít bezpečnostním rámem, podobně jako na letišti. Každý návštěvník musel také ukázat obsah svého zavazadla. Chvíli trvalo, než jsme si vystáli frontu a dostali se do zámku. U hlavního vchodu nás přivítal historik Jaroslav Sojka, hlavní kurátor sbírek Pražského hradu. Řekl nám něco o historii lánského zámku a posléze nás předal dalšímu průvodci. Prohlídka byla zorganizovaná tak, že v každé místnosti na nás čekal jiný průvodce. Ve všech prostorách zámku dohlíželi také příslušníci Hradní stráže.

Během prohlídky jsme se dostali například do Modré a Žluté jídelny, která v případě potřeby slouží i jako salonek. Právě zde zpravidla hostí čeští prezidenti oficiální návštěvy. Prohlédli jsme si také přípravnu jídel, kuchyně je ovšem v jiném křídle budovy. Viděli jsme, jak uspořádala salonek a slavnostní prostření stolu paní Livie Klausová. Každá první dáma má možnost upravovat jednotlivé místnosti podle svého vkusu. Paní Zemanová této možnosti doposud nevyužila.

Kromě těchto reprezentativních prostor jsme mohli navštívit i pracovnu, v níž často pracoval Tomáš Garrigue Masaryk, či jeho knihovnu, která má nevyčíslitelnou hodnotu. Byly sem přiváženy knihy z Pražského hradu, zde se také setkával s literáty, například s Karlem Čapkem. Mimo jiné jsme si mohli prohlédnout i vystavené dobové artefakty ze života prvního československého prezidenta, který si zámek velmi oblíbil. K vidění je například jeho klobouk či set porcelánového a stříbrného nádobí.

Jedním z nejzajímavějších artefaktů byla posmrtná maska prezidenta, která byla zhotovena krátce poté, co Masaryk v roce 1937 na zámku skonal. Byla zde vystavena také posmrtná maska Edvarda Beneše, ten však zemřel v Sezimově Ústí.

Návštěvníci zámku měli možnost navštívit prostory prvního patra, druhé patro, v němž jsou soukromé pokoje, samozřejmě přístupné nebylo. V tyto dny ani nebylo možné potkat na zámku pana prezidenta s chotí, neboť prezident tráví čas během pracovních dnů na Hradě či v Lumbeho vile, do Lán přijíždí případně večer. Dobová atmosféra jednotlivých místností byla umocněna nádhernou květinovou výzdobou.

Navštívili jsme také kostel Nejsvětějšího Jména Ježíš, který stojí v sousedství zámecké budovy, s níž je spojen nadzemním přístupem z prvního patra. Návštěvu lánského zámku jsme zakončili procházkou zámeckým parkem. V rozsáhlém anglickém parku najdete rybník Bahňák, velký palmový skleník, můžete zajít i do přilehlé Lánské obory. K zámku také patřil hospodářský dvůr. Okolí rybníčku, na jehož hladině „pluly“ květy růžových a bílých leknínů, je velmi romantické. Můžete posedět na jedné z laviček, jejichž intimitu poskytují vzrostlé stromy, nebo můžete využít lávky vbíhající nad hladinu. Milovníky antiky nadchne fontána s dórskými pilastry. Je dílem architekta Josipa Plečnika. Pět lvů chrlících vodu představuje Čechy, Moravu, Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus jako symbol pěti sloupů Republiky československé. Za krásných letních dní se zde scházeli též „Masarykovi a Čapkovi“ Pátečníci.

Dalším místem, které žáci devátých tříd v doprovodu svých dějepisářů, Jiřího Kužela a Ingrid Mendlíkové, navštívili, byl památník Lidice. Zde jsme strávili větší část odpoledne. Měli jsme objednaný vzdělávací seminář na téma Den, kdy se mi změnil život. Účastníci semináře zažijí formou dramatické výchovy na vlastní kůži příběh židovského chlapce a lidické dívky, snaží se hlouběji pochopit příčiny a důsledky druhé světové války, které měly vliv na život lidí rozličných národností i sociálních pozic. Naši žáci přistupovali k tématu s vážností, projevili velice dobré znalosti, aktivně spolupracovali s lektorkami, snažili se vcítit do role. Myslím si, že tragické osudy obou dětí je nenechaly lhostejné, že jimi otřásly a že si začali uvědomovat, kam až může vést totalita a nedemokratické smýšlení. Žáci si během projektu prohloubili své dějinné vědomosti a vytvořili si hlubší vztah a správný postoj k tématu.

Z galerie jsme se přesunuli do růžového sadu. Iniciativa k jeho založení vznikla v Anglii, kde 10. června 1954 vystoupil s touto myšlenkou spolek Lidice budou žít, jehož předsedou byl Sir Barnett Stross, poslanec britského parlamentu. Sad byl založen v červnu 1955 pod názvem Sad míru a přátelství. Sad je umístěn na území 3,5 ha mezi dřívějšími a nově založenými Lidicemi. V současné době obsahuje celkem 240 odrůd růží v počtu více jak 24 tisíc keřů, které jsou pravidelně doplňovány a obměňovány.

Odtud směřovaly naše kroky k Pomníku dětským obětem války. Jeho autorkou je sochařka Marie Uchytilová. Bronzové sousoší lidických dětí se rozhodla vytvořit v rove 1969, první tři sochy financovala sama, poté sháněla peníze velmi těžce. Dvě desetiletí trvalo, než vytvořila 82 dětských soch. Tváře dětí nenesou pravou podobu. Hlavním důvodem je to, že kdyby tomu bylo naopak, staly by se bolestnou vzpomínkou pro matky, které své děti přežily.

Od pomníku nás paní průvodkyně zavedla na pietní území, ukázala nám památník lidickým obětem, místo Horákovy stodoly, kde byli postříleni všichni muži nad patnáct let, vypověděla nám celý tragický osud vesnice a jejích obyvatel. Osud lidických mužů, žen i dětí mnohé žáky velmi zaujal, živě diskutovali a námi učiteli i s paní průvodkyní, dotazovali se na podrobnosti, uvažovali, jak by reagovali oni sami a zda mohli na páchané násilí nějak reagovat lidičtí muži.

Závěr naší exkurze patřil prohlídce muzea. Ta začíná zhlédnutím filmu, který zachycuje poklidný život Lidic před válkou, ale i záběry natočené Němci během likvidace této malebné vesnice. V expozici si můžou návštěvníci prohlédnout fotografie lidických občanů, poslechnout si, co psaly lidické děti příbuzným v době, kdy už bylo rozhodnuto o jejich osudu, zaposlouchat se vzpomínek lidických žen, které se vrátily domů, ale nenašly zde ani své děti, ani své muže, ani svůj dům.

Jsem přesvědčená, že zážitky z celého dne, umocněné slunečným počasím, zanechaly v nás všech hlubokou stopu.